KONEČNĚ RADOST Z VÍTĚZSTVÍ CERHENICE - KŠELY 3:4 (3:1)
Tak tenhle ten komentář se mi bude psát trochu radostněji než ty ostatní. I když na druhou stranu při pohledu na výsledky konkurenčních týmů o záchranu jsem docela zklamaný. Nebýt našich kolapsů proti Zásmukám a doma proti Krutům jsme teď v přímém boji o záchranu. No, ale už k zápasu. Cerhenice do nás vlétly ve velkém stylu a hned od první minuty nás tlačily a hnaly se do útoku, hrály celkem kombinačně, centrovaly míče do našeho vápna a po jednou z takových centrů se také ujaly vedení. Po centru z pravé strany vyskočil nejvýše kapitán domácího celku a celkem pohodlně zavěsil míč do sítě, 1:0. Po chvíli se do naší šestnáctky snesl další centr, útočník byl z toho celkem překvapený, takže trefil pouze mě, odražený míč mi spadl přímo do ruky. Asi ve 20 minutě jsme předvedli, že taky umíme hrát fotbal. Přesně jako z učebnice já na bráchu brácha na mě. Martin Křivka si vyměnil míč se Zdeňkem a Martin ranou na vzdálenější tyč nedal gólmanovi domácího celku šanci, 1:1. To byla bohužel naše jediná kloudná akce za první poločas. Hned po našem gólu měl soupeř další obrovskou šanci, opět po centru se dostal k hlavičce, která mířila těsně mimo. Po další šanci jsme mohli prohrávat, ale útočník opět zklamal, trefil mě přímo do rukavic. Domácí v tu dobu hodně tlačily zejména nebezpečnými kolmými přihrávkami. Po jedné takové to bylo 2:1 a po chvíli po další už 3:1. To už jsme byli zralí na ručník. A to nebylo vše, další kolmice a přede mnou stál kapitán úplně sám, naštěstí mu to nesedlo a trefil sice síť, ale za branou. Další útok a nadějná šance soupeře, tentokrát nás zachránilo břevno. V tuto chvíli jsme byli tým před rozpadem, opět jsme se začali hádat, nadávat rozhodčímu, pomeznímu za neodmávané ofsajdy, i když na tohle už bychom měli být zvyklí. Před ještě horším poločasovým výsledkem nás zachránilo štěstí a chvizd rozhodčího. V kabině na nás Jerry krapánek zařval, vyčetl nám ty naše nesmyslné prupovídky k rozhodčímu a druhé půle jsme nastoupili s tím, že už nemůžeme nic ztratit. Někteří z nás přestali kecat a začali hrát a hned to šlo poznat. Soupeř byl hodně pasivní, asi byl uspokojený z výsledku první půle. Po 5 minutách to bylo 3:2. Jirka Pazderec procedil nadvakrát míč do soupeřovi branky. Zápas se začal otáčet na naši stranu. Přibývaly šance. Honza Soročin v totální tutovce selhal, zívala před ním prázdna branka a stačilo jen trefit. Naštěstí si to vynahradil za 5 minut, Jirka zabojoval, míč se odrazil k Honzovi a napodruhé už Honza nezaváhal, 3:3. V tu dobu byl soupeř bezradný, sice se tlačil do útoku, ale když už měl nějakou šanci vždycky mě trefil. Nejhůř nám asi bylo, když po dalším centru zazvonila na naší brance tyč. Odražený míč naštěstí Zdeněk odpálil, co nejdále to šlo. Další naši gólovku měl Broňa, tohle se dává, ale Broňa přestřelil. Další gól mohl přijít po přímém kopu, Honza točil míč k tyči, ale bohužel to šlo vedle. Brankář stál jako opařený, takže kdyby Honza branku trefil, byl by to určitě gól. Pak šel Jirka Pazderec sám na branku, soupeř ho fauloval, ale pan rozhodčí faul neviděl, no nechci nic říkat, ale tohle bylo vidět až na OFS Kolín. Možná nám pak kompenzoval, to že Standa ve vápně polofauloval hned z protiakce soupeře. Pak jsme zahrávali přímý kop, soupeř ve vápně zahrál rukou a pan rozhodčí konečně zapískal penaltu pro nás. Nikdo ji nechtěl kopat, tak šel Jirka a zvolil netradiční zakončení, narazil i s gólmanem a pak z dorážky otočil vývoj zápasu, 3:4. To už bylo pro soupeře moc, nečekali tento vývoj. Na jeho kopačky se vznesla nervozita a hádky. To nám vyhovovalo. Čím více se blížil konec zápasu, tím více jsme bojovali, přicházeli křeče. Rozhodčí z minuty udělal dalších 5 minut, ale to všechno jsme přežili a na konec jsme se mohli radovat z prvního vítězství od 22. 9. 2012, kdy jsme doma porazili Pečky B.
no konečně
(zbynda, 9. 5. 2013 20:24)